Ovesné koláčky, které bychom dnes spíše nazvali sušenkami, se u nás rozmohly téměř před sto lety během války. Důvodem byl nedostatek bílé mouky, která se nahrazovala nejen jinými moukami, ale i ovesnými vločkami či bramborami. Oves pravděpodobně pěstovali již staří Číňané před mnoha tisíci lety, ale v Evropě jsou jeho stopy prokazatelné až z doby bronzové. Staří Řekové dokonce používali oves rozmělněný v kaši, ale údajně se netěšil velké oblibě, spíše jím krmili domácí skot a koně. Čím severněji se v Evropě vydáte, tím se dostanete do chladnějších a vlhčích klimatických podmínek, které ovsu dokonale vyhovují. Proto si tuto obilovinu oblíbily především severské národy v čele se Skandinávci, Němci, Holanďany a Skoty, pro které se ovesná kaše zvaná porridge stala vedle haggis, obsahující mimo jiné také ovesné vločky, národním jídlem.
Původní ovesné kaše se vyráběly z krup, vyloupaného a rozdrceného zrna, nakrájeného na kousky a před vařením namočeného přes noc. U nás bývaly ovesné kaše oblíbené celý středověk, ale postupně se dostával na výsluní chléb a stejně jako ve zbytku Evropy (mimo její severní část) zůstal oves potravou především pro koně. Skotům se za jeho pojídání dokonce vysmívali. V roce 1755 slavný anglický spisovatel Dr. Samuel Johnson popsal oves jako „… zrno, které se v Anglii obvykle dává koním, ale ve Skotsku se zdá, že vyživuje lid“. Skotská odpověď na to zněla: „Proto má Anglie tak dobré koně a Skotsko tak skvělé muže!“ Skotští osadníci začátkem 17. století přinesli oves dokonce do studené a vlhké Severní Ameriky, kde se dlouho domorodí obyvatelé drželi kukuřice. Během 19. století se však zjistilo, jaké zdravotní přínosy ovesné vločky mají, a začaly se prodávat alespoň v lékárnách. V roce 1877 pak slavná americká společnost Quaker Oats Company, vyrábějící jako první na světě snídaňové cereálie, přišla na trh nejen s moderními ovesnými vločkami, ale i s cereáliemi a granolovými tyčinkami.
V naší zemi se vztah k ovsu změnil příchodem praktických ovesných vloček, které nejprve zdomácněly ve městech, zatímco na venkově byly dlouho odmítány jako cizokrajná novinka. Dnes se ovesné vločky cení pro vysoký obsah vlákniny, schopnost snižovat hladinu cholesterolu. Přispívají také ke zdravé pleti a vědci se domnívají, že dokážou účinně chránit před rakovinou a srdečními poruchami. V původním receptu v Pražské kuchařce jsou koláčky upečené s ječnou moukou, která dodává sladkému pečivu příjemnou vláčnost. Ječná mouka se může pochlubit nižším obsahem škrobů, přičemž obsahuje více bílkovin, vitamínů skupiny B a méně lepku. Nehodí se sice na pečení chleba, ale těstu, které nepotřebuje kynout, dodá trvanlivost a příjemnou vláčnost.
INGREDIENCE:
100 G OVESNÝCH VLOČEK
100 G CELOZRNNÉ JEČNÉ MOUKY
70 G CUKRU MUSCOVADO
1 VANILKOVÝ CUKR
90 G MÁSLA
1 ŽLOUTEK
1 LŽIČKA KYPŘICÍHO PRÁŠKU BEZ FOSFÁTŮ
KŮRA Z JEDNOHO BIO CITRONU
MERUŇKOVÁ MARMELÁDA
POSTUP:
Ovesné vločky namelte najemno a smíchejte s ječnou moukou, cukrem, kypřicím práškem, vanilkovým cukrem, změklým máslem, citronovou kůrou a žloutkem. Při strouhání citronové kůry dejte pozor, ať se nedostanete až na bílou část kůry, jelikož ta má hořkou chuť, která by vám výsledný požitek zkazila. Těsto vyválejte na pomoučněném vále na půl prstu silnou placku a skleničkou s užším obvodem vykrajujte kolečka. Doprostřed každého kolečka obrácenou částí vařečky lehce vymáčkněte důlek a do něj lžičkou umístěte marmeládu. Připravené koláčky dejte péct do trouby vyhřáté na 175 °C. Po zchladnutí můžete sušenky uschovat, pokud vám hned nezmizí.
